25.06.2014 07:28

Alexander Sadílek - bojovný para veterán

Patří mezi jachtaře té starší generace. Osud mu nastavil v životě celou řadu překážek, ale bojuje dál a stále se snaží vyhrávat. V dětství trávil hodně času v holandském Medembliku, kam sahají kořeny jeho předků z matčiny strany. Tam se poprvé projevila láska k vodě a plachetnicím. Závodit začal na mahagonovém Pirátu a pak přešel na modernější Evropu, které zůstal věrný dlouhých 30 let. Jako malý onemocněl dětskou obrnou a v pozdějším věku se k tomu přidaly další zdravotní komplikace. Již nemohl vyvážit loď, ale jachtingu se nechtěl vzdát. Přešel tedy na paralympijskou třídu 2.4mR, které se věnuje dodnes.

Sašo, jaké vlastně byly začátky v oddíle Zbrojovka Brno? Jaké bylo zázemí, lodě, oblečení? Jezdili jste i na jiné vodní plochy?

Byl jsem samouk. Napřed jsem asi rok nebo dva kotvil v loděnici VAAZ, prostě jsem to okoukal od ostatních, sedl s tátou do lodě a jel. Pak jsem chtěl jezdit závody. Tak jsem se přihlásil do Zbrojovky Brno. Zázemí na tu dobu nebylo špatné avšak nesrovnatelné s dnešní dobou. Lidé více drželi spolu, více si vzájemně pomáhali, lodě byly ukotvené celoročně na bójce, nevytahovaly se na břeh. Jezdil jsem na starých bavlněných plachtách a po každém závodě jsem ji sešíval. Loď se každou zimu natírala lodním lakem . Oblečení nic moc. Bavlněné tepláky, PVC pláštěnky, kluci z VAAZ používali vyřazené a asi zteřelé ochranné obleky proti atomovému záření – plovací vesty se plnily polystyrenem. Na jiné vodní plochy se nejezdilo, jelikož tehdy skoro nikdo neměl přívěs a nákladní auta, či furgony mohly vlastnit jen socialistické státní podniky. Jednou za rok se jelo na týden na mistrovství republiky, spalo se ve stanech, večery se trávily společně u táboráku s kytarou. S Pirátem jsem se zúčastnil mistrovství republiky nejprve na Velkém Dářku a další rok na Máchově jezeře. Tehdy byla ve Starých Splavech jen malá „stará“ klubovna. Tábořili jsme ve stanech naproti v kempu.

Později jsi přešel na Evropu, kde si dobře pamatuji, jak jsi závodil. Neláká Tě to se někdy opět svézt?

Láká mě to, ale bohužel mi to moje zdraví nedovoluje. Naposled jsem jel na Evropě na Velkém Dářku závod veteránů – někdy v roce 2003 nebo 2004, ale bylo to pro mne spíše utrpení.

Pořádal jsi historicky 1. mistrovství světa veteránů v roce 1988 na Brněnské přehradě. Jaké byly nároky na pořadatelství v té době? Jak se závod nakonec vydařil?

Nároky jako takové nebyly tehdy velké. Pro mne to však byla práce na půl roku i déle. Nejprve o pořádání MS nechtěl „výbor“ Zbrojovky ani slyšet, ale pak jsem je přemluvil a tím, že Karel Hrubý vyhrál tuším rok předtím MS veteránů ve Finech, tak by bylo pěkné udělat MS veteránů pro Evropy.
Většina organizace byla na mých bedrech. Musel jsem sehnat nějaké sponzory. Nakonec pomohla přes „známé“ Fruta Brno a Jihomoravské Drůbežářské závody. Dodali kuřata a velký gril. Sám jsem musel jet pro mnoho litrů vína do sklepa do V. Pavlovic, zařídit vyklizení a vyzdobení tehdy nové loděnice. Kamarád Finař zařídil cimbálovou muziku, sehnat pomocníky ke grilu atd atd. Potíž byla se sháněním vlajek kapitalistických států, které se nedaly jen tak koupit a nikdo je nechtěl půjčit. Nakonec mi dánskou, německou, francouzkou a švýcarskou za úplatek půjčil provozní hotelu International. Organizace nebyla jednoduchá, nebyl Internet, mobilní telefony, vše jsem psal sám na stroji. Pozvánky do světa jsem rozesílal poštou. Z Nového Zélandu mi přišel z tamní asociace pěkný dopis, že mi přejí s prvním MS veteránů úspěch, ale od nich, že nikdo nepřijede, že je to přece jen trochu daleko.
A úspěch to byl. Důkazem toho je, že se jezdí každoročně dodnes. V Česku se pak později pořádal ještě na Jesenici, na Lipně v Černé a naposledy na Nových Mlýnech. Z tohoto posledního MS jsem napsal článek do Yachtu. Mimochodem na Mlýnech byli 2 účastníci z Nového Zélandu. Hold časy se změnily.

V roce 2002 jsi poprvé spatřil kýlovou loď 2.4mR. Věděl jsi, že to je ta pravá cesta pro Tvoji jachtařskou dráhu. Jak to pokračovalo?

2.4ku jsem poprvé viděl na podzim 2002 když jsem byl se synem Viktorem v Brně na výstavě lodí. Nějak zvlášť mne nezaujala, stejně jako mnoho lidí si říkalo, že je to hezký, trochu větší model lodě. V té době jsem ještě neměl takové zdravotní potíže jako dnes. Krátce před touto výstavou jsem ještě jel Českou námořní rally na Elanech 33 v Chorvatsku. V lednu 2003 však nastal zlom. V důsledku vyhřezlých plotýnek jsem ochrnul na obě nohy, poležel jsem nějaký ten týden v nemocnici a najednou jsem nemohl chodit bez hole. Někdy v dubnu mne někdo oslovil, už nevím kdo, možná Eva Skořepová, že na ČYKu je propagační závod 2.4rek. Tento jsem vyhrál. Byl jsem pak osloven jestli na ní nechci jezdit, že jsou k dispozici 4 lodě a, že by byla možnost se zúčastnit kvalifikace na POH do Atén. Našimi trenéry byli ustanoveni Jan Myslík a Milan Hájek. Před odjezdem na MS (kvalifikaci) bylo ale třeba trénovat i na větších vlnách a s větší konkurencí. Zjistil jsem, že v severním Holandsku se koná národní mistrovství, a tak jsem tam domluvil zapůjčení dvou lodí, pro mě a Mirka Kluce. Zde se jelo za silného a proměnlivého větru. Umístil jsem se sice někde v druhé půlce závodního pole, ale vzhledem k tomu že v těchto podmínkách jsem jel na této lodi poprvé, nebyl výsledek špatný.

Alex Sadílek na lodi 2.4mR

Několikrát jsi se pokusil kvalifikovat na paralympijské hry. Jak kvalifikace probíhaly?

Do Atén jsem jel s dobrým pocitem, i když do neznáma, protože nikdo z nás v Česku neznal mezinárodní konkurenci. V Aténách jsem měl výborné podmínky. Dobré ubytování, trenéra Milana Hájka, i když bez doprovodného člunu. To vše díky tehdejším sponzorům.  Zde se mi dařilo. Přece se projevila 30ti letá zkušenost z jachtingu, trojnásobná účast na MS ve tř. Evropa, pohyb ve velkém poli závodníků i praxe z námořního jachtingu. Výsledkem bylo takové umístění v pořadí národů, které mi z hlediska mezinárodních kriterií umožňovalo účast na POH v Aténách v 2004. Z toho jsem měl samozřejmě obrovskou radost. Po návratu do Čech však přišla studená sprcha a obrovské zklamání.
Činovníci z vyšších míst Olympijského výboru, či Ministerstva školství a tělovýchovy usoudili, že tato lodní třída se u nás nejezdí dlouho a tudíž nesouhlasí abych se POH v Aténách zúčastnil. Řešilo se to až na nejvyšších místech u náměstka tehdejší ministryně školství a tělovýchovy. Tak jsem nikam nejel a popřál Lence Šmídové k medaili jen v duchu.
Účast na POH je podmíněna účastí- respektive umístěním v kvalifikačních závodech – Mistrovství světa, vždy 2 roky před  POH. Kvalifikace na POH  v Číně byly 2 roky před tím v Austrálii a rok před POH v USA v Rochestru. Austrálie byla pro mne příliš daleko a v nevhodný termín. V Rochestru jsem se MS zúčastnil, rovněž s trenérem Milanem Hájkem a asistentem Viktorem. Tentokrát byl k dispozici člun.
Příprava na místě byla ne naší vinou chaotická. Kontejner s lodí dorazil o týden později, těsně před začátkem závodů, takže z týdenního tréninku nebylo nic. Rovněž moje nové plachty, které jsem vezl v letadle se ztratily, takže jsem byl nucen na místě koupit plachty, na které jsem nebyl zvyklý. Přes tyto problémy jsem nejezdil špatně. Dokonce jednu rozjížďku jsem byl druhý.  Ačkoliv jako nejlepší z Čechů toto moje celkové umístění asi na „pouze“ 2. nebo 3. místě pod pomyslnou kvalifikační kvótou, nestačilo na účast na POH do Číny.
V dalších letech jsem musel frekvenci závodů trochu přibrzdit vzhledem k tomu , že už nebyla podpora sponzorů vyjma příspěvků z ČATHS. Rovněž materiál na kterém jsem jezdil přestával být konkurenceschopný (loď stará 10 let – plachty 4-6 let). Rovněž rodinné zázemí nebylo ideální, spíše problematické. Uvažoval jsem o tom, že závodění na 2.4ce nechám a budu se věnovat námořnímu jachtingu. Pak však přišlo osudové otevřené Mistrovství světa v Holandském Hoornu. Zde jsem jel už na opravdu „starém nářadí.“ V Hoornu jsem Mistrovství světa a Open Week jel na Evropě v
roce 1981. Možná tato skutečnost měla vliv na to, že v losování o kompletní novou loď 2.4ku padl tento los na mne. Zase obrovská radost. A chmury, že budu muset přestat jezdit, byly pryč. To rozhodlo, že budu v kampani o účast na POH pokračovat .
Hned další rok byla kvalifikace na POH ve Weymouthu. Weymouth byl pro mne dostupný – měl jsem s Viktorem (coachem) a trenérkou Evou Skořepovou dobré ubytování a výborný trénink na vodě i rozbor tréninku na břehu včetně obrazové dokumentace. Přes snahu všech okolo i mě samotného, nestačilo moje umístění, opět jako nejlepšího českého účastníka, na kvalifikaci do Londýna. Opakovalo se de facto umístění jako v USA (cca 3 místa pod pomyslnou kvótou).

Příští rok oslavíš 60. narozeniny, ale jdeš dál a Tvým cílem je Rio de Janeiro 2016. Jaký je Tvůj program? Jak probíhá příprava? Kolik dnů v roce trávíš tréninkem a kolik na závodech?

I přes zhoršené zdravotní potíže a loňskou špatnou finanční situaci jsem se rozhodl pro kampaň Sail to Rio 2016, jaksi ze setrvačnosti. Abych se přiznal, s přípravou je to velice problematické. Vzhledem k tomu, že jsem zaměstnán na plný úvazek a mám k dispozici cca 4 týdny dovolené, tak lze spočítat kolik dnů trávím tréninkem, když účast na závodech zabere asi 3 týdny mimo víkendy. Zaměstnavatel v tomto ohledu není vstřícný a není ochoten poskytnut žádné neplacené volno. Já bohužel si nemohu dovolit dát kvůli jachtingu, byť olympijskému, výpověď a trávit 4 týdny na jarním tréninku. Navíc zde není kdo by byl ochoten mě trénoval. Zatím! A pro kvalitní trénink potřebuješ sparingpartnera, kterého rovněž nemám.  Musím se spoléhat na svou 40ti letou zkušenost .
Loňská sezona pro mě nebyla dobrá. Na velké závody nebyly finance a v létě se mi po pádu zhoršila pohyblivost, takže jsem toho moc nenajezdil. Letos se situace zlepšila a začal jsem jezdit od počátku sezony. Bohužel jen v Německu, protože u nás se pro nedostatečný počet závodníků rušily pohárové závody. Soustředil jsem se na závody Středoevropského poháru, a to na Essen City Cup, Berlin Cup, a mistrovství Německa. Zde jsem zajel snad slušně, na celkovém 7. místě. Mezi hendikepovanými pak na 4. místě. Mimoto jsem jel ještě Velikonoční závod na Bostalsee, kde jsem skončil třetí za nejlepším Němcem a Belgickým olympionikem Fredem Imhoffem. V hodnocení Středoevropského poháru jsem zatím na 1. místě.  V pátek 27. června odjíždím do holandského Sneeku na Mistrovství Evropy

Co rozhodne o konečné kvalifikaci?

O konečné kvalifikaci do Ria rozhodne buď výsledek z letošního MS v Halifaxu, nebo MS v Austrálii příští rok. Bohužel se opět může stát to, že i přes získanou nominaci si někdo „nahoře“ vzpomene a nikdo na POH do Ria nepojede,  protože v paralympijském sportu panuje chaotická situace. Tu teď nechci komentovat. Nominace je dle mého názoru stále těžší, protože konkurence je stále větší. Objevují se dobří jachtaři z netradičních zemí a plnou podporou bohatých sponzorů. De facto tak jak je znám, všichni jachtaři v první desítce jsou profesionálové placeni za to, že provozují jachting. Posledních 4 až 6 nominačních míst zbývá pro amatéry, jako jsem já.

Jistě je to hodně finančně náročné. Kdo Tě nejvíce podporuje? Máš nějaký tým lidí, kteří Ti pomáhají?

Je to hodně finančně náročné, to si každý jachtař dovede představit. Nepotřebuji však miliony ani půl miliony. Teď budu trochu drzý. Na nominační závod do Austrálie stačí jen 2 zpáteční letenky, půjčovné za loď, ubytování, zapůjčení auta, sada nových plachet. Startovné si zaplatím sám. Ale teď vážně, po mém oznámení kampaně Sail for Rio na Facebooku se ozvalo několik kolegů jachtařů, že by rádi pomohli. Po nějakém čase to však utichlo. Mým původním plánem bylo se zúčastnit kvalifikace v Halifaxu, avšak pro absolutní nedostatek financí (ani pro tento rok nejsou přislíbeny žádné peníze z ČATHSu) a další důvod, mizivou pravděpodobnost, že se získá z první kvalifikace nominace. Moje kampaň a snaha však pokračuje dál s výhledem na kvalifikační závod v Austrálii, protože v druhém kvalifikačním závodě je mnohem větší šance na dobré umístění v rámci národů.
Nejvíce mne podporuje od začátku syn Viktor. Sám jezdí, pokud možno taky závody. Jenže bohužel, spíše bohudík, je rovněž zaměstnán teď mimo republiku, takže jsem na všechno sám. Nemám kolem sebe tým lidí, co mi připraví loď. Mám s tím stále větší potíže. Ani kdo by mi na cestu upekl buchty….. Nikoho kdo mi popřeje šťastnou cestu….
Zde musím však přece jen vyzdvihnout pár lidí kteří mi hodně pomáhají, či pomohli. Je to nyní jachetní oddíl ve Starých Splavech který vzal mini-flotilu 2.4rek pod křídla, moji kamarádi námořní jachtaři ze Slivence, byla to Eva Skořepová, která mě trénovala, byla to Hanka Novotná a její přátelé – sponzoři.

Řadu let se také věnuješ námořnímu jachtingu. Jezdíš nejen přeplavby, ale také regaty. Bude to Tvá další cesta, až ukončíš paralympijsou dráhu?

Budu jezdit jen tak pro radost. U západních sousedů je teď trend jezdit závody na malých jezerech, kde je rovněž důležitá i společenská stránka věci a ne anonymní prostředí na velkých závodech o tisíci účastnících. Na okruhové námořní regaty nemám dostatek fyzických sil, ale líbí se mi dálkové regaty jako je třeba Velikonoční regata. Zde nejde o absolutní momentální hbitost, ale o zkušenost, rozvahu, znalost meteorologie, strategie a dlouhodobou výdrž. A konečně i jen rekreační cestování na plachetnici taky není k zahození. Také  pracuji na překladu knihy z holandštiny od olympionika Freda Imhoffa - Winnen is geen geluk (Vítězství není štěstí). Jen najít ještě vydavatele.

Moc děkujeme za rozhovor. Držíme palce v kvalifikaci na paralympiádu a přejeme zdraví a jachtařské úspěchy.

Za iRegata.cz si s Alexanderem Sadílkem povídal David Křížek (fotografie Viktor Sadílek, Eva Skořepová, Petr Andres, Miroslav Cenek)

—————

Zpět


Alexander Sadílek

/album/alexander-sadilek/s4g11md-m3877-jpg1/

—————

/album/alexander-sadilek/p1010623-1-jpg1/

—————

/album/alexander-sadilek/sany0126-jpg1/

—————

/album/alexander-sadilek/pict0051-jpg/

—————

/album/alexander-sadilek/alex-v-24ce-medemblik-jpg1/

—————

/album/alexander-sadilek/pict0056-jpg/

—————

/album/alexander-sadilek/img-7497-jpg/

—————

/album/alexander-sadilek/pict0010-jpg1/

——————————