18.07.2013 11:02

Americký pohár - peníze, peníze, peníze

V současné době jachtařský svět sleduje souboje monstrózních katamaránů AC72 v bojích o pohár vyzyvatelů, které v září vyvrcholí finálem Amerického poháru. Podívejme se na tento závod z jiného úhlu, z pohledu financí. Rozpočty týmů se totiž extrémně nafoukly a vymkly běžnému obchodnickému chápání.

Americký pohár nebyl nikdy lacinou záležitostí, ale v posledních dekádách náklady ještě dramaticky vzrostly. S příchodem vícetrupých strojů se to projevilo i na počtu přihlášených týmů. Přitom zpočátku byl zájem velký a na menších katamaránech AC45 závodilo poměrně dost týmů. Ty si však dobře spočítaly, že mnohem větší AC72 už je mimo jejich finanční možnosti. Do hlavních bojů tak vstupují pouze čtyři týmy, obhájce Oracle Team USA a vyzyvatelé Artemis Racing, Emirates Team New Zealand a Luna Rossa Challenge. Jejich společné rozpočty dávají dohromady neuvěřitelnou částku 470 mil. USD. To po odečtení inflace odpovídá rozpočtům 123 týmů, které závodili o Americký pohár v letech 1870 až 1980. 

Musíme se na to ale dívat z globálního pohledu. Lodě byly vždy drahou záležitostí. Plachetnice třídy J-class byly již ve 30. letech minulého století úžasné a na svou dobu velice moderní. Tak například v roce 1934 tehdejší obhájce na lodi Rainbow utratil za kampaň jedné lodě 500 tis. USD, což je po inflaci současných 8,7 mil. USD. Vyzyvatel na úžasné lodi Endeavour utratil 315 tis. USD, tedy současných 5,5 mil. USD. Dnes stojí jedna loď AC72 se sadou dvou křídlových plachet přibližně 13 mil. USD. Přitom jen sada profilových ploutví přijde na 300 tis. USD. Pro srovnání je to po přepočtu na současné dolary dokonce o 1 mil. více, než stála v roce 1983 dvouletá kampaň Dennise Connera, při které spustil na vodu celkem 3 nové plachetnice třídy 12-Metre.

Platy jachtařů

Prodlužuje se trvání kampaně, vzrůstá cena designu lodí, roste konstrukční náročnost, ale nezaostává ani nárůst platů jachtařských super hvězd. Ti nejlepší kormidelníci a taktici pobírají miliony a nechybí ani tučné prémie. Legenda Amerického poháru Russell Coutts dostal za vítězství BMW Oracle Racing v roce 2010 vítěznou prémii 15 mil. USD. To kormidelník týmu Defender si v roce 1895 vydělal 4 tis. USD, což je současných 108 tis. USD. To odpovídá současnému platu některého s grinderů. I zde je ale velký nárůst. Posádka totiž dříve brala 258 USD, tedy současných 7 tis. USD. Dříve ale bylo také často zvykem, že kdo platil, ten i kormidloval. Od roku 1920 bylo do roku 1937 za kormidlem 14 amatérů a pouze jeden profesionál. Posádka byla ale vždy profesionální. Často se jednalo o rybáře, kteří si přivydělávali jachtingem. Již tehdy fungoval bonusový systém. Na lodi Weetamoe bral kapitán 6 tis. USD (83 tis. USD) a posádka 440 USD (6 tis. USD). K tomu byl bonus 5 USD za vyhraný startovní souboj, 10 USD za vyhranou rozjížďku, 150 USD za postup do finále a 250 USD za vítězství v Americkém poháru. 

Ceny neustále rostly, ale vše přibrzdila 2. světová válka. Řada syndikátů se zcela rozpadla a luxusní třída J-class byla již neudržitelná. Nakonec se tedy prosadila o téměř polovinu lacinější třída 12-Metre. Na té se závodilo od roku 1958 až do roku 1987. Velkou část posádek tvořili amatérští jachtaři. Tím se dařilo držet rozpočty v dostupných mezích. Hranici ale prolomili v roce 1983 Australané. Alan Bond, John Bertrand a posádka lodi Australia II porazili New York Yacht club, který po 132 letech přišel poprvé v historii o Americký pohár. Vše se začalo rychle měnit a amatéři museli uvolnit místo profesionálům. Ze sedmnácti týmů bojujících o Americký pohár v roce 1987 v Australském Perthu jich byla více než polovina plně profesionálních. Do finále se dostal jeden z prvních plně profesionálních týmů Austrálie proti poloamatérskému týmu Denise Connera. Ten sice nakonec dokázal vyhrát, ale to bylo poslední vítězství amatérů v Americkém poháru. Od roku 1987 byla každá posádka, kromě týmu Young Australia v roce 2000, plně profesionální. Platy rapidně rostou ve všech týmech. Zatímco v roce 1987 měl taktik v Teamu New Zealand od 40 do 50 tis. NZD, v roce 2000 to bylo již 80 až 90 tis. NZD. Tento rok byl vůbec průlomový. Do soubojů vstoupil Americký milionář Craig McCaw s týmem OneWorld, který posbíral jachtařské hvězdy po celém světě a nabídl jim až pětinásobek běžných platů. Totéž pak učinil Švýcarský milionář Ernesto Bertarelli, který koupil významnou část minulých vítězů z Nového Zélandu a s týmem Oracle a se tak děje vlastně dodnes. Proto není divu, že platy hvězd zaberou 60 až 70% celkového rozpočtu již tak velmi nákladné kampaně.

Délka kampaně

Velkou roli v celkovém rozpočtu hraje také vlastní délka kampaně. V roce 1870 to bylo jednoduché. New York Yacht club svolal závodníky a ti se pustili do soubojů. Nebyl čas stavět nové a speciální lodě. Vlastní závod byl de facto víkendovou záležitostí. Později začal klub organizovat závod obhájců, aby vybrali vždy toho nejlepšího. Tím se začalo taktizovat a na řadu přišla také stavba speciálních závodních plachetnic. Prodloužila se pochopitelně i doba přípravy na závod. V letech 1880 až 1970 trvala příprava na závod od půl do jednoho a půl roku. Nejčastěji se jezdilo tři měsíce o víkendech a poslední tři měsíce takřka každý den. S tím by se dnes pochopitelně nedalo nikdy uspět. I týmy s nejnižším rozpočtem trénují mnohem intenzivněji. Průlom v tréninkovém procesu udělal Denis Conner v letech 1978 až 1980. Za 15 měsíců strávil 200 dnů tréninkem na vodě. 

Nejdelší kampaně trvají léta. Tým Alinghi absolvoval Americký pohár v letech 2003, 2007 a 2010. Jejich příprava byla zahájena v roce 2001 a pokračovala průběžně až do jara 2010. Díky tomu byl například Brad Butterworth na výplatní listině jako taktik a následně jako kormidelník celých 9 let. Předtím ovšem úspěšně reprezentoval Team New Zealand. Pro letošní ročník se Luna Rossa připravuje od roku 2011. Team New Zealand se připravoval v Audi Med Cup a v Extreme Sailing Series a zahájil přípravu tedy již v roce 2010. Obhájce, tým Oracle se pro letošní ročník připravuje od stejného roku, ale ve sktečnosti pracuje nepřetržitě od roku 2000. Pouze Artemis Racing je skutečným nováčkem, ale připravuje se také od roku 2010.

Týmové lodě

V letech 1870 až 1980 se odjelo 24 ročníků, kterých se zúčastnilo celkem 123 týmů. Pouze jeden z nich postavil pro jednu kampaň dvě lodě. V roce 1983 nastal průlom. Pro tento cyklus tři z devíti týmů postavily dvě lodě a Denis Conner dokonce tři. Pro Americký pohár v roce 1987 devět ze sedmnácti týmů postavilo dvě a více lodí. V roce 1992 zkonstruovalo deset týmů neuvěřitelných dvacet pět lodí! Obhájce poháru tým America 3 postavil čtyři lodě a vyzyvatel, tým Il Moro di Venezia dokonce pět. Po tomto extrému došlo k dohodě syndikátů a k vytvoření protokolu, který povoluje stavbu dvou lodí na jednu kampaň. Toto rozhodnutí přesto výrazně nesnížilo náklady. Současné týmy se místo stavby nových lodí věnují totálním přestavbám těch stávajících. V letošním ročníku postavil pouze tým Luna Rossa jednu loď. Zbývající tři syndikáty mají dvě týmové lodě.

Vývoj a stavba lodí

Do roku 1987 navrhoval loď lodní designer a úzký tým specialistů na hydro a aerodynamiku a případně specialisté na testy modelů v bazénech, kde se uměle vytvářely specifické podmínky. Nathanael Herreshoff, který designoval pět vítězných lodí v letech 1893 až 1920, navrhl trup úžasné Reliance za pouhý jeden večer, když jej vybrousil do dřevěného „půl“ modelu. Sám také navrhoval kování, takeláž a dokonce i oplachtění. Stavba lodi Defender v roce 1895 stála 75 tis. USD, tedy dnešních 2,4 mil. USD. Odměna za konstrukční návrh byla zahrnuta již v této částce. Olin Stephens navrhl dokonce šest vítězných lodí v letech 1937 až 1980. Sám zaměstnával několik konstruktérů a využíval vodní nádrž k testování. Za lodˇCourageous si nechal zaplatit v roce 1974 125 tis. USD (588 tis. USD) a testování ve vodní nádrži ve Stevens institutu stálo přesně totéž. V dnešních dolarech by návrh a vývoj lodě přišel na 1,2 mil. USD. Zcela novátorská byla kampaň Australia II. Designer Ben Lexcen se spojil Holandskými inženýry Peter van Oossanenem a leteckým specialistou Joop Slooffem, kteří jsou často spojováni s vývojem známého okřídleného kýlu vítězné lodě. Vše pak ještě posunul Denis Conner, který začal přestavovat a inovovat své lodě během náročných tréninkových cyklů. 

Během minulého ročníku, který se jel na obrovských vícetrupých lodích, zaměstnával tým BMW Oracle Racing 250 konstruktérů a inženýrů. Návrh rychlých lodí vyžaduje zcela nové testy a programy. Navíc nákup licencí v tomto odvětví je nesmírně nákladný. Pro letošní ročník má tým výrazně méně konstruktérů, ale i tak je to mnohem více, než podstatně chudší Emirates Team New Zealand, který jich zaměstnává 30. 

 

Všichni by si v Americkém poháru přáli více týmů. Je to však reálné? Vzhledem k současným rozpočtům určitě ne, ale lze je vůbec snížit? Moderní doba si žádá moderní lodě. Na klasických jednotrupých lodích, které byly na okruhu pomalejší, než lodě VO70 na závody kolem světa, nebylo již možné pokračovat. I kdyby byly zvoleny jednotrupé lodě, jejich vývoj by byl extrémně nákladný. Pokud se týmy dohodnou, tak lze o něco zmenšit délku lodí. Cena totiž s každou stopu navíc roste exponenciálně. Navíc i úspora v počtu členů posádky bude nezanedbatelná. Postupně se s novými zkušenostmi zmenší i počet zaměstnaných konstruktérů. Nicméně Americký pohár nikdy nebude one-design a nikdy se nepojede ve flotile malých lodí. Vždy se bude jednat o boj bohatých proti ještě bohatším. Dobrou zprávou ale je, že nejvyšší rozpočet ještě nezaručuje jasné vítězství. Za 30 ročníků Amerického poháru s minimální účastí tří a více týmů, zvítězil tým s největším rozpočtem celkem 10 krát, zatímco tým s druhým největším rozpočtem to dokázal 7 krát. A to rozhodně není špatný poměr. Tak uvidíme letos v září. Zatím největší šance má co se financí týče, až ten třetí v řadě. 

 

—————

Zpět


Array